Organizátory festivalu jsou kromě skupiny Geshem, která mimo své vystoupení festival také otevírala a zavírala společnou písní od vedením svého sbormistra Marka Šlechty, i městská část Praha 13, jejíž místostarosta festival zahájil, komunitní centrum sv. Prokopa, které poskytlo přístřeší zejména druhé části festivalu, která se odehrávala v kostele sv.Prokopa – správce farnosti otec Michal Špilar popřál účinkujícím a divákům pěkné zážitky, a spolek Slavibor, zastoupený m.j. předsedou i čestným předsedou. Čestným hostem festivalu byl i velvyslanec JAR v ČR p. Lehoko. Zvukař první části festivalu, která se odehrávala přímo na náměstí Petr Sejk mnoho práce neměl, protože v této části vystoupily převážně větší (kostelní) sbory, které „utáhly“ prostředí bez mikrofonů, o večerní část se zvukově staral Petr Vlasák a dlužno poznamenat, že jsem ve svých vstupech nestačil nikdy vyčerpat všechny informace, které jsem měl připraveny „kdyby něco“. Nu a kolem organizace festivalu se točila spousta viditelně nadšených pořadatelů a pořadatelek, které připravovaly i občerstvení. Každý účinkující soubor dostal od pořadatelů i kytičku a malý dárek.

Jak už jsem naznačil, odpolední část mezi 13.00 a 16.30 byla na náměstí a byla věnována velkým sborům. Vesměs předvedly tradiční přístup ke sborovému zpěvu s úctyhodnou šíří repertoáru, kdy spirituály byly střídány i jinými černošskými nebo duchovními písněmi. Některé sbory měly propracovánu i vizuální složku prezentace (oblečení i choreografie), mnohé daly zajiskřit i humoru, jakožto projevu radosti ze zpívání. Mě nejvíce zaujal Českolipský dětský sbor, jehož vystoupení bylo téměř divadelní, i další dětský sbor Carmina. Dále vystoupily: Sbor Gabriel Praha, Cantus Jaroměř, Husitský sbor Kladno, Sbor Cantarina, YMCA Jakoubek z Jindřichova Hradce, (Králové)Hradecké komorní tucteto a Vox Nymburgensis. Všichni sklidili zasloužený potlesk a diváků po celé odpoledne přibývalo.

Večerní část od 17.30 měla na programu zejména menší tělesa či folkové skupiny, které se spirituály zabývají. Kostel sv. Prokopa byl zaplněn do posledního místečka publikem pozorným, vnímavým a spolupracujícím. Přitom ale i publikem alespoň pro mě překvapivě různorodým, což je dobře a svědčí to o síle této muziky nejen ve směru vertikálním, ale zejména horizontálním. V této časti lze rozdělit účinkující do několika skupin – tradiční pojetí zpěvu předvedly převážně a capellové sbory – Myšáci, Disbalance, DNA, True Harmony a domácí Geshem. Druhou kategorii tvořily folkové hvězdy – Bezefšeho, Pětník, Grandis a Kvokál. Nu a nakonec (z hlediska vyjmenování, nikoliv úspěchu) byla tím či oním způsobem originální tělesa. Do tohoto trochu neosobního termínu zahrnu i jediného sólistu celého festivalu Sváťu Karáska. Ten a skupina VocKap (viz dále) byli „viníky“ asi 40 minutového zpoždění, které večerní část nabrala. Řekněte Sváťovi ne! po prvním přídavku! A ani by ho publikum tak brzo nepustilo z pódia. No a a capellová skupina VocKap si naprosto publikum (i mě) získala svým hudebním humorem, bezprostředností a přitom i naprostou jistotou. Ti také nebyli puštěni pryč po prvním přídavku.

Když už jsem myslel, že překvapení večera byla vyčerpána a vrcholy za námi, nastoupila plzeňská skupina Touch of Gospel a bylo jasné, že to je vrchol večera. Mladý sbor spolu s téměř bigbeatovou kapelou se věnuje moderní interpretaci moderního gospelu. Dvakrát „moderní“ je v charakteristice naprosto nutné. Jejich přístup ukázal, že i tato muzika má své vývojové cesty a možnosti, které jsou v Americe dobře známy, u nás zatím tolik ne, a pokud ano, tak spíše z filmů. Tím nikterak nesnižuji význam tradičního přístupu k tomuto druhu duchovní hudby, jen poznamenávám, že prostě ani zde není vývoj ukončen – naopak.

Spiritualfest si nekladl za cíl být jen festivalem hudebním, ale chtěl být i festivalem duchovním a společenským. Myslím že i tyto dva další cíle se podařilo všem, kteří se na festivalu podílejí, naplnit formou přirozenou a nenásilnou (což byla otázka, kterou jsem si před festivalem tak trochu kladl). Slunce ze Slunečního náměstí se v písních podařilo přenést ve formě souznění a porozumění nejen do večerní části v kostele sv. Prokopa, ale zcela jistě i do duší nebo alespoň myslí všech přítomných. Po druhém ročníku se tedy dá říct, že se zrodil nový osobitý festival v Praze na konci léta a začátku mimofestivalové sezóny.