Na první pohled se ta myšlenka zdála – mírně řečeno – hodně odvážná. Uspořádat festival na sídlišti v Praze a omezit ho jen na černošské spirituály, to se vymyká běžnému pořadatelskému uvažování. Pořadatelskému týmu (z něhož je vhodné jmenovat Marka Šlechtu, vedoucího souboru Geshem, a Danielu Sedláčkovou) ovšem byla nějaká „normální folková akce“ cizí. Vsadil na setkání lidí, které oslovují spirituály a gospely, rádi je poslouchají a zpívají, ať už veřejně na pódiu, nebo skryti v hledišti – a sázka mu, zdá se, na prvním ročníku Spirituál festu vyšla.

Moderní kostel byl už samého začátku rozšířen na maximální kapacitu (200 lidí) a troufám si tvrdit, že místy se počet lidí v sále tomuto číslu dost blížil, přičemž nikdy neklesl pod stovku. Akustika byla příznivá pro malé i velké sestavy účinkujících, nicméně velmi jí pomáhalo zvukařské družstvo Petra Vlasáka. Jeho spolehlivou práci posluchači ocenili zejména u nástrojově nejvíce nadupané skupiny Bezefšeho, jež se stala jasným vrcholem první poloviny programu, a to jak díky výborným vokálním a nástrojovým výkonům, tak především díky tvůrčímu zpracování spirituálů. Kromě nich kostel naslouchal acapelové pětici DNA s precizně provedenými, byť konvenčními aranžemi, jindřichohradecké YMCA Jakoubek a „domácím“ Myšákům, kteří ve vokálním projevu stavěli především na nadšení a zápalu pro věc, ať už šlo o písně amerického, afrického či jiného původu. Načež kultivovaná a sympatická moderátorka Yvona Jelenková vyhlásila přestávku. Druhou polovinu otevřela další známá pražská spirituálová firma Grandis. Dvě kytary, basa, zřetelný obdiv ke Spirituál kvintetu, dobře ladící hlasy, chyběl snad jen větší drajv a synkopy. Po nich nastoupivší Pětník obešel tradici obloukem a v čistě vokálních úpravách přinesl do sálu i trochu humoru. A potom přicházely už jen velké a ještě větší sbory: Iuventus Svitavy kromě klasického sborového zpěvu a výborného bubeníka dodal i pódiovou choreografii, Geshem zaujal strhujícím zaujetím dirigenta a úžasným sólovým výkonem zpěváka v závěrečné skladbě, True Harmony s oduševnělým i energickým projevem byli nejlepší, jak jsem je kdy slyšel, no a uzavírající pětatřicetičlenný Touch Of Gospel z Plzně definitivně roztancoval celý sál.

Jak se dalo čekat, při omezení na žánr spirituálů se některé písně opakovaly v podání více souborů. Na běžném folkovém festivalu by mi to asi vadilo, tady ovšem zaznívaly vždy ve svébytné úpravě, a proto si návštěvníci podupávali a tleskali, i když Oh Happy Day slyšeli už potřetí. Vstupné bylo dobrovolné s doporučenou dvojcifernou částkou, pořadatelé nadšení a obětaví, čímž se nějaká ta nezkušenost nebo drobná chybička v organizaci bez potíží překryla (škoda zákazu přídavků v druhé polovině festivalu kvůli narůstajícímu skluzu). Vida, jak to jde snadno, když se chce. O uspořádání druhého ročníku ten večer nikdo nepochyboval. Zbývá jen doufat, že pro něj zůstalo v záhybech a zákoutích černošských archivů ještě dost kousků. Anebo že pořadatelé malinko rozšíří záběr.

Spirituál fest, Praha 13, Komunitní centrum sv. Prokopa, 18. 10. 2003

Autor: Honza Hučín